Reklama
 
Blog | Josef Nožička

Propad ve školství pozastaven, náprava však bude složitá

Podle nedávno zveřejněných výsledků mezinárodního průzkumu PISA 2012, který testuje znalosti žáků posledního ročníku základních škol, jsou čeští školáci v porovnání s jejich zahraničními vrstevníky průměrní. V matematice, přírodních vědách i čtenářské gramotnosti jsme se ze 65 testovaných zemí umístili kolem 25. místa.

Což není úplně nejhorší a hlavně se oproti předchozímu testování zastavil propad našich žáků (v roce 2009 byl zcela největší ze všech testovaných zemí). Ale v porovnání s tím, jaké jsme měli výsledky před 10 a více lety je to, stručně a výstižně řečeno, nic moc. Tendence našich výsledků totiž odráží celkovou situaci českého školství – nejenom toho základního, ale v návaznosti na něm i středoškolského a vysokoškolského.

Socialisté školství mělo samozřejmě řadu nedostatků, souvisejících s politickým systémem, který zde vládnul. Na základních školách se s výjimkou povinné ruštiny velmi málo učily cizí jazyky, školy nemohly navazovat mezinárodní spolupráci se zeměmi na západ od nás, u učitelů byla více než pedagogické kvality sledována jejich politická angažovanost. Přesto si troufnu říct, že školství v té době nebylo u nás v porovnání s řadou jiných zemí až tak špatné – zejména co se týkalo předávaných znalostí tehdejším žákům. Po sametové revoluci se brzy odstranili výše zmíněné vady předrevolučního školství, zároveň však přišly problémy nové.

Tím hlavním bylo, že vzniklo velké množství škol různé kvality. V důsledku toho se dnes téměř každý absolvent základní školy dostane na střední školu s maturitním oborem a téměř každý, komu se podaří odmaturovat, se dostane na nějakou školu vysokou. Obrovsky nám tak narostlo u mladých ročníků procento populace s maturitním vzděláním i se vzděláním vysokoškolským. Jenže k čemu je to dobré, když pro takové lidi není místo na trhu práce, zvláště když jejich maturitní vysvědčení či vysokoškolský diplom nejsou podloženy i odpovídajícími znalostmi? Když mi například jeden můj známý, pracující v počítačové firmě prozradil, že jim absolventka soukromé vysoké školy napsala do životopisu větu: „Mám výborné znalosti počítačových programů, zejména pak Worldu a Exelu,“ tak co k tomu dodat?

Reklama

Ale vraťme se k nižšímu stupni školství. Zde jako hlavní problém vidím, že se zde na základě rad různých pseudoodborníků (obvykle lidí, kteří sami nikdy neučinili) prosazují myšlenky typu, že děti a mládež je třeba především nepřetěžovat, neboť to vede k jejich údajnému stresování a snižování jejich sebevědomí. Důsledek je potom takový, že se žáci snaží čím dál méně, špatné známky svádějí jejich rodiče na neschopnost učitelů a své neznalosti žáci a studenti omlouvají tím, že to či ono nebudou v životě stejně nikdy potřebovat. A pokud náhodou ano, tak si to přece najdou na internetu. Abych některým nekřivdil, nejsou takoví samozřejmě všichni.

Nejvíce mě pak jako učitele fascinuje, když různí mediální mudrlanti stále dokola omílají, že českým školám nejvíce chybí individuální přístup k žákům. Fajn, ale jak ho realizovat, když máte ve třídě kolem třiceti žáků? Proč se tedy nevyužilo toho, když do škol přišly populačně slabší ročníky a místo rušení tříd či celých škol se počty žáků ve třídě nesnížily? Pravda, ušetřily se peníze ve státním rozpočtu, které se pak ovšem několikanásobně vyhodily do luftu ve formě předrážených armádních zakázek, tunelu Blanka či solární energetiky.

Je toho samozřejmě mnohem víc, co by náš vzdělávací systém potřeboval ke své nápravě. Jenže se obávám, že pro naše politiky je resort školství zcela okrajový. Když teď například po očku sleduji povolební taškařice ohledně toho, kdo bude ministrem toho či onoho, tak mě napadá: chce vůbec někdo být ministrem školství?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama