Reklama
 
Blog | Josef Nožička

Cílený útok na ministra Dobeše aneb co všechno novináři mohou?

Ministr školství Josef Dobeš je v posledních dvou týdnech terčem cíleného útoku ze strany MF Dnes. Že se vám zdá takový výrok příliš silný? Pak čtěte dál a posuďte sami …

Nejprve novináři z Mladé fronty odhalili, že Dobeš vyplatil své vrchní ředitelce  Machálkové stotisícovou odměnu.  Samozřejmě, že vzhledem ke skutečnosti, kdy současná vláda deklarovala jako prvořadou nutnost šetřit ve státní sféře, vypadá vyplacení tak vysoké odměny jako přinejmenším rozporuplné, ale na druhou stranu se ptám: Proč zhruba před rokem, kdy se proslýchalo, že bývalá sekretářka dnešního premiéra Nečase pobírala plat v podobné výši (ovšem na rozdíl od Machálkové po dobu 8 měsíců!), nebyl takové zprávě věnován na stránkách MF DNES podobný prostor jako nyní? A ministr vnitra John, který za to Dobeše veřejně kritizoval,  podle včerejší zprávy ze serveru Novinky.cz rovněž vyplácel svým podřízeným statisícové odměny …

Pak byl do zbraně povolán i samotný Jaroslav Kmenta (všem jistě dobře známé jméno), který nejprve údajně zjistil, že Dobeš vypracoval již zmíněné Machálkové seminární práci, kterou potřebovala pro získání zápočtu na vysoké škole a pak své dílo korunoval odhalením, že dva bývalí ředitelé Dobešova úřadu pravděpodobně sledovali emailovou korespondenci některých zaměstnanců ministerstva. Redaktoři MF DNES navíc spekulovali (pozor – nikoliv prokázali), že se na špehování podílel sám ministr Dobeš. Ten obě dvě zjištění popírá a naopak podal na policii trestní oznámení ohledně úniku dat z jeho úřadu. Logickým důsledkem těchto mediálního útoků bylo, že se Dobešovými aférami zabýval poslanecký klub Věcí veřejných, včera pak byl ministr školství i „na koberečku“ u premiéra Nečase.  Ten jej údajně podržel a tak bylo z některých dnešních článků patrné očividné zklamání většiny redaktorů.

Nebudu nyní rozebírat, jak moc jsou Dobešovy kauzy závažné v porovnání s kauzami některých jiných vládních politiků, ale spíše se pokusím zamyslet nad praktikami, kterých použili novináři.  Ti totiž ostře odsuzují čtení emailové korespondence u zaměstnanců Dobešova úřadu (v tom s nimi samozřejmě souhlasím), minimálně redaktor Jaroslav Kmenta však takové praktiky bez jakýchkoliv morálních zábran sám používá. A co je největším paradoxem, použil je přímo proti samotnému Josefu Dobešovi. Podezření ohledně psaní seminární práce totiž zjistil na základě čtení Dobešových soukromých emailů, přičemž dokonce nechal některé necitlivé pasáže z nich zveřejnit.

Reklama

Názory na to, zda novinář má právo něco takového udělat, se samozřejmě mohou různit. Já konkrétně bych takový způsob získávání informací schvaloval pouze v případě, že by díky němu byla odhalena korupce či jiná závažná trestná činnost. Nic takového se však v tomto případě nestalo. Novináři odhalili, že ministr dokument, který vrchní ředitelka odevzdala jakožto seminární práci, otevřel v 10:55, naposledy uložil kolem 18:00 a následně odeslal Machálkové s komentářem, že je již opilý.  Dokument tedy byl v Dobešově počítači otevřený zhruba 7 hodin, z čehož však logicky nelze odvodit, zda Dobeš na textu pracoval 7 hodin, hodinu nebo třeba jen 15 minut. Těžko tedy lze na základě těchto faktů dohledat, zda Dobeš skutečně vytvořil větší část práce nebo ji jen autorizoval. Když to trochu odlehčím, novináři spolehlivě prokázali pouze to, že ministr Dobeš nebyl den po Silvestru zcela střízlivý …   

Velmi problematický je i způsob odhalení údajného sledování emailů, což novináři zjistili na základě toho, že jim někdo pořídil zvukový záznam z porady na ministerstvu.  Stejně tak získali zvukový záznam z jednání poslaneckého klubu VV a rovněž jej využili k pošpinění Dobeše. Nabízí se totiž i otázka, kdo a případně za kolik takové služby novinářům poskytuje. V prvním případě se to dá vysvětlit tím, že se prostě ministrovi chtěl pomstít někdo z jeho podřízených, ale v případě poslanců VV mi to přijde trochu zvláštní.

Chápu, že řada lidí bude argumentovat tím, že média jen konají to, k čemu jsou určena a navíc tím občas suplují  práci naší policie, ale zkusme se na to podívat z jiné strany. Představme si případ, kdy noviny politika obviní, ten je na základě tlaku ze všech stran nucen odstoupit. Co mu pak pomůže, když se po čase ukáže, že pravda byla na jeho straně? Může samozřejmě noviny žalovat – jenže důsledkem bude několik let trvající soudní spor, na základě něhož se nanejvýš rozhodne, že se noviny mají politikovi omluvit. Což pak učiní formou drobného textu na prostřední straně …

Je proto otázkou, zda je zcela správné, když novináři mohou zveřejňovat jakékoliv informace bez toho, že by museli cokoliv dokazovat  a stačí jim zaštítit se obligátním tvrzením, že musí chránit zdroj svých informací. Taková praxe totiž může být snadno zneužitelná k tomu, že jsou vybraní politici v médiích diskreditováni na základě něčí objednávky.