V sobotní MF DNES vyšel komentář Jana Mühlfeita (bývalého ředitele české pobočky Microsoftu a dnes globálního stratéga) s názvem Škola dusí dětskou kreativitu. Bylo v něm hodně zajímavých pasáží, nejvíce mě však zaujaly následující dvě.
V první bylo napsáno: „Předmětem, z kterého děti dostanou jedničku, tráví jejich rodina přibližně 7% času věnovaného škole. Předmětu ohodnoceného pětkou se naopak věnuje celých 70%. Takový předmět pak žák s velkým úsilím zlepší na trojku. Když se více věnuje svému nejoblíbenějšímu předmětu, může v něm lehce vyniknout a dosáhnout mimořádných výsledků.“
Můj názor: Zajímavá úvaha, ale co když je pro některého žáka nejoblíbenějším předmětem a zároveň jediným, z kterého má jedničku, tělocvik? Myslí si snad pan Mühlfeit, že každý, kdo má v dnešní době jedničku z tělocviku, má předpoklady stát se v budoucnu úspěšným vrcholovým sportovcem?
Druhá zajímavá úvaha pana Mühlfeita se pak týkala týmové práce: „Učení se pomalu stává týmovou prací. Dnes se spolupráci především na nižších stupních říká podvádění, které je ohodnoceno pětkou. V řadě korporací, jako je třeba Microsoft či IBM, se tomu ale říká týmová práce, která je ohodnocena bonusem.“
Můj názor: Schopnost týmové práce je v řadě povolání samozřejmě velmi důležitá. Ale nemyslím si, že by ve škole mělo být oceňováno to, když žákovi při testu jeho spolužáci napovídají nebo když dokonce vypracují celý zadaný úkol za něj. V Microsoftu či jinde by také asi neoceňovali pracovníka, jehož jediným přínosem pro tým je například to, že ostatním uvaří kávu nebo zajde do bufetu pro svačinu.
Ve stejný den vyšel v Deníku rozsáhlý rozhovor s ředitelem společnosti Scio Ondřejem Štefflem, který se v médiích k problematice školství vyjadřuje velmi často. A ani tentokrát pan Šteffl „nezklamal.“
Tvrdě se například obul do státní maturity: „Měníme ji každý rok, a nikdo ani neví, jaké škody se napáchaly první, druhý, třetí rok. V podstatě by si za to někdo, nejspíš pan exministr Dobeš, měl jít sednout do kriminálu. Bohužel takové ublížení na duši a vývoji dětí trestní zákon nezná, ačkoliv šlo o škodu velkého rozsahu.“
Můj názor: Státní maturita se jistě dala realizovat efektivněji a za méně peněz. Ale kdyby exministr Dobeš nenašel v roce 2011 odvahu státní maturitu po mnoha letech odkladů konečně spustit, nejspíš by náš státní rozpočet vyšla ještě mnohem dráž. A ani s tím ublížením na duši a vývoji dětí bych to neviděl tak horké. Nebo si opravdu někdo myslí, že našim dětem může být způsobena psychická újma, když po nich budeme chtít, aby například věděli, kdo to byl Jidáš nebo jak vypadá čepice?
Neméně zajímavý byl i poznatek pana Šteffla ohledně toho, zda by mělo ministerstvo školství v současné době podporovat technické obory, jejichž absolventů je na trhu práce nedostatek. Ondřej Šteffl na to reagoval slovy: „U dětí musíme pěstovat velmi široké a obecné schopnosti, zejména schopnost se učit a vyrovnávat se se změnou, ne do nich cpát, jak mají číst technický výkres. Za tři roky to za ně budou dělat roboti, takže podobné dovednosti jim budou k ničemu.“
Můj názor: Roboti za nás budou v budoucnu určitě dělat řadu věcí, ale že by bylo na nic rozumět technickému výkresu, si opravdu nemyslím. Také by mě zajímalo, kdo toho robota v budoucnu sestrojí a naprogramuje, pokud budou téměř všichni žáci chtít studovat humanitní obory místo technických…