Část veřejnosti, především pak někteří novináři, rychle našli hlavního viníka – české učitele. Učí prý nekvalitně, málo spolupracují s psychology a hlavně nedostatečně využívají moderní vyučovací metody. Často je učitelům především předhazováno, že jejich žáci jsou zdatnější ve využívání informačních technologií než oni. Pro informaci čtenářům uvedu, že já sám učím na střední škole předmět informační a komunikační technologie, takže mohu tento problém posoudit trochu z nadhledu.
Ano, informační gramotnost žáků, přicházejících na střední školu, je rok od roku lepší. Je však otázkou, nakolik jsou žáci schopni těchto dovedností smysluplně využít. Když občas ode mne dostane některý žák zpracovat referát na zadané téma (zpravidla to bývá za „odměnu“, je–li například přistižen při hraní počítačových her), při jeho přednesu dost často vyjde najevo, že zdroj, který našel, je několik let starý (to se u IT technologií obvykle pozná snadno), že to není zdroj zcela důvěryhodný (dost často se jedná o referát, vypracovaný a umístěný na web jiným studentem), atd. Když dostanou žáci ke zpracování ročníkovou práci, na jejíž zpracování mají delší dobu, dopadne to u některých obdobně, vlastní přínos tam často není žádný. Stručně řečeno – žákům nedělá problém na internetu něco najít (v tom jsou skutečně sběhlejší než někteří učitelé), ale je pro ně velký problém nalezené informace zpracovat. Není proto nic překvapivého, že právě v porozumění psaného textu dopadli čeští školáci v průzkumu PISA nejhůře.
Tím rozhodně nechci říct, že internet a informační technologie obecně by se při výuce využívat neměly. Neměl by však na ně být kladen přehnaný důraz a názory typu, že když se žáci budou učit fyziku či chemii na počítačové učebně, tak se ji naučí lépe, než když bude výuka realizována na vhodně vybavené učebně klasické, mi prostě přijdou trochu zcestné.
Nedávno mě v této souvislosti pobavil článek v Učitelském zpravodaji (periodikum pro učitele a školský management), zabývající se vztahem českých učitelů k Facebooku. Jedna z otázek výzkumu, prováděného společností Scio, byla, zda učitelé českého jazyka a matematiky (!) využívají při výuce Facebook. To opravdu mysleli autoři výzkumu vážně nebo si jen z učitelů dělali legraci? Já samozřejmě uznávám, že Facebook je i přes všechna svá rizika velmi užitečný komunikační nástroj – ovšem v případě, kdy spolu například komunikují známí, z nichž jeden žije v Praze, druhý ve Zlíně a třetí třeba v Austrálii nebo když spolu diskutují lidé z celé republiky (případně z celé zeměkoule), které spojuje společný zájem o určitou věc. Ale jaký význam by měl Facebook v případě školní třídy, sedící ve stejný čas v jedné počítačové učebně? Nebo se snad někteří odborníci domnívají, že když si učitel přidá na Facebooku všechny žáky mezi své „přátele“, tak je to bude motivovat a v jeho předmětu pak budou dosahovat lepších studijních výsledků než jinde?
Netvrdím samozřejmě, že neexistují špatní učitelé – tak jako existují špatní lékaři, policisté, řemeslníci, v každé profesi se prostě najdou lepší a horší. Jako hlavní příčiny úpadku českého školství v posledních letech však spíše vidím jeho přílišnou liberalizaci, stále větší snižování nároků na žáky a to, že u nás vzniklo velké množství škol různé kvality (kterou dosud v podstatě nikdo nekontroloval).