Svazový předseda Ivan Hašek, do kterého vkládala veřejnost velké naděje, totiž v červnu nečekaně rezignoval a dal přednost finančně lukrativnějšímu angažmá ve Spojených arabských emirátech. Jeho nástupce měl být zvolen minulý týden na valné hromadě Fotbalové asociace České republiky, k volbě však vůbec nedošlo – moravská fotbalová komora neschválila program valné hromady, protože česká komora nevyhověla jejímu návrhu o změně stanov, čímž se volba šéfa svazu zablokovala …
Odporná hanebnost či Fraška za 750 tisíc (tolik totiž uspořádání valné hromady stálo), i to byly titulky, které se objevily v některých denících v reakci na jednání fotbalových funkcionářů. Nestranný člověk skutečně musí nad tím, co se v pátek událo na fotbalové valné (či možná spíše nevalné) hromadě, jen nevěřícně kroutit hlavou. Ale když se podíváme bez růžových brýlí na dění v celé české společnosti, můžeme být až tak moc překvapeni tím, co se děje v současném českém fotbale?
Stačí si připomenout poslední volbu prezidenta republiky v roce 2008. Nejprve nekonečné dohady o tom, zda volba proběhne veřejně nebo tajně, odposlechy na schůzkách lobbistů s politiky, nečekané zdravotní indispozice některých hlasujících a údajně i střelné náboje, zasílané v poštovních obálkách. To všechno předcházelo tomu, než byl nakonec přece jen zvolen papírově jednoznačný favorit Václav Klaus. V porovnání s touto událostí je fraška s volbou fotbalového předsedy jenom velmi slabým odvarem.
I další události ze současné vrcholné politiky mě v tomto závěru jenom utvrzují. Za posledních několik let se politici napříč politickým spektrem nedokázali shodnout téměř na ničem – snad s výjimkou zachování poslaneckých výhod. Ale ani v případě shody představitelů politických stran, které mají k sobě názorově blízko, to není příliš lepší, což vidíme třeba na současné vládní koalici. Když se podaří něco dohodnout, další den či týden už to neplatí, pak to zase platí – což je většinou doprovázeno prohlášením některého z koaličních partnerů, že je to sice z jejich strany velký ústupek, ovšem v zájmu setrvání této proreformní a protikorupční vlády byl takový ústupek nezbytný. Jako největší paradox mně přitom přijde, že tato údajně protikorupční vláda musela během 14 měsíců své existence řešit ve svých řadách více korupčních skandálů než všechny předchozí vlády za celé volební období. Lze se potom divit, že se i český fotbal tak jako celá společnost stále potýká s korupčními aférami?
Nebuďme však nespravedliví a nesvádějme všechno jenom na politiky. Spousta lidí vehementně odsuzovala reprezentačního útočníka Jana Rezka za nafilmovanou penaltu, díky níž náš národní tým uhrál důležitou remízu v kvalifikačním zápase ve Skotsku. Ale zajímalo by mě, kdo z těchto lidí nikdy neudělal nějaký podvůdek ve škole, v práci či v podnikání. Asi se to teď některým čtenářům nebude líbit, ale v tomto směru jsme na tom nejspíš ještě hůř než fotbalisté. Zatímco filmování ve vápně občas zkouší fotbalisté na celém světě, tolik daňových podvodů nebo podvodem získaných řidičských oprávnění či vysokoškolských titulů jako u nás ve většině civilizovaných zemí nejspíš není.
Můžeme se proto divit, že to, s čím se denně setkáváme v celé naší společnosti, najdeme i v českém fotbale?