To bychom však nebyli v Česku, aby se ihned poté, co se politické strany na přímé volbě konečně dohodly, neobjevili někteří pochybovači. Těchto lidí sice není většina, ovšem jsou to ti, kteří jsou nejvíce vidět či slyšet – politologové, političtí komentátoři i někteří politici. Ti všichni veřejně vyjadřují obavy nad tím, zda jsou čeští občané dostatečně vyzrálí na to, aby si za hlavu státu vybrali toho správného kandidáta.
Tyto obavy já nesdílím z mnoha důvodů. Především se domnívám, že větší frašku než jakou udělali při posledních dvou prezidentských volbách naši zákonodárci, občané prostě udělat nemohou. Dovolte jenom stručné připomenutí.
V roce 2003 se ukázalo jako obrovský problém, aby se na prezidentovi shodli nejenom představitelé různých politických stran, ale i politici z jedné politické strany. Pokud by totiž tenkrát pro Miloše Zemana hlasovali všichni poslanci a senátoři z ČSSD, nebylo nejspíš co řešit. Jenomže osobní averze některých z nich byla natolik silná, že to spolu s averzí poslanců KSČM vůči Janu Sokolovi umožnilo stát se prezidentem Václavu Klausovi. Následné obviňování se některých levicových poslanců z toho, kdo tento „průšvih“ zavinil, bylo pobaveníhodné.
To ovšem nebylo nic proti tomu, co se odehrálo o 5 let později. Nejprve nekonečné dohady o tom, zda volba proběhne veřejně nebo tajně, poté odposlechy na schůzkách lobbistů s politiky, nečekané zdravotní indispozice některých hlasujících a údajně i střelné náboje, zasílané v poštovních obálkách. Plus ještě spekulace o tom, že někteří lidovečtí poslanci dají svůj hlas Klausovi výměnou za příslib církevních restitucí. To všechno předcházelo tomu, než byl papírově jednoznačný favorit Václav Klaus nakonec přece jen zvolen.
Dále mi přijde značně liché, když někdo zpochybňuje kompetentnost občanů volit prezidenta, ale nezpochybňuje jejich kompetentnost volit si své poslance a senátory. Vždyť především Poslanecká sněmovna má mnohem více pravomocí než kolik jich má v našem státě prezident. Tím netvrdím, že prezident je v našem právním systému jen jakýmsi kladačem věnců (jak někteří s oblibou říkají) – hraje důležitou roli při povolebních jednáních, jmenuje členy bankovní rady, navrhuje ústavní soudce, je významným představitelem státu v oblasti zahraničních vztahů. Stručně řečeno – v domácí i zahraniční politice hraje roli poměrně významnou, byť ne zcela klíčovou.
Opravdu mi připadá zcestné, pokud se někdo obává, že by si Češí a Moravané byli schopni zvolit do tohoto úřadu například Karla Gotta nebo Jaromíra Jágra. A i když v předvolební kampani se zajisté dočkáme řady populistických slibů a osobních útoků, přijde mi rovněž silně nepravděpodobné, že by si za hlavu státu zvolili silně populistického politika typu Jany Bobošíkové či Tomio Okamury, případně nějakého extremistu. Stalo se snad v novodobé historii něco takového v některé z 12 zemí Evropské unie, v nichž se volí prezident přímo?
Z těchto důvodů se domnívám, že strašení ohledně jakési nesvéprávnosti českých občanů je ve skutečnosti jen maskováním něčeho jiného. Například toho, že prezidentskou volbu již politické strany nebudou moci zneužít k politickému kšeftování. Případně toho, že lidé dají najevo svou nespokojenost se současnými politiky volbou nestranických kandidátů (čemuž zatím nasvědčují i průzkumy veřejného mínění).