Rozhodnutí akreditační komise, které předsedá profesorka Vladimíra Dvořáková, je zcela logickým krokem. Již na podzim roku 2009 totiž vyšlo najevo, že na této škole získala řada studentů magisterský či doktorský titul za nezvykle krátkou dobu. Přitom šlo často o osoby veřejně velmi dobře známé – Řápková, Benda, Gross, Jančík a mnoho dalších. Už tehdy vyjadřovaly některé ne zcela nevýznamné osoby z politické sféry nad činností profesorky Dvořákové nelibost.
Přestože tenkrát dostala plzeňská práva od akreditační komise velkorysou šanci na nápravu, nevyužila ji. Především se ukázalo, že na škole vyučuje jen minimum habilitovaných profesorů a docentů na plný úvazek. Tato skutečnost je samozřejmě nepříjemná především pro stávající studenty (kteří budou muset přestoupit na jinou vysokou školu) a lze pochopit, že se někteří z nich proti rozhodnutí akreditační komise bouří. I když tito studenti by si měli uvědomit, že i v České republice brzy přijde doba, kdy pro budoucí zaměstnavatele bude důležité nejenom to, zda uchazeč o práci má potřebné vzdělání, ale i to, na které škole jej získal.
Co však dost dobře nechápu, je kritika profesorky Dvořákové ze strany ministra školství Dobeše. Je pravda, že není úplně šťastné, když se zprávu o neprodloužení akreditace dozví představitelé fakulty později než média. Přesto však na mě ministrova kritika ohledně „opakovaného selhání profesorky Dvořákové“ působí jako naplnění známého přísloví: Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde. Není to navíc poprvé, co ministr předsedkyni akreditační komise veřejně shodil. Stalo se tak již vloni na podzim při sporech o akreditaci dvou soukromých vysokých škol – Bankovního institutu a univerzity Jana Ámose Komenského (UJAK). Tenkrát ministerstvo u prvně jmenované vysoké školy omezilo navrhované odebrání akreditace jen na studium v angličtině, v případě UJAK (kde studují i nejznámější české asistentky Machálková a Nagyová) ho pak zrušilo úplně.
Jde-li panu ministrovi opravdu o zvýšení úrovně českého vysokého školství, měl by naopak usilovat o to, aby se ukázalo, které vysoké školy jsou kvalitní a které naopak za moc nestojí. Vždyť počet vysokých škol se u nás za posledních 20 let ztrojnásobil, máme jich již 73 (z toho 46 soukromých). Pro srovnání – Velká Británie (co do počtu obyvatel šestinásobně větší než Česká republika) jich má 160.
Přitom asi málokdo věří tomu, že plzeňská právnická fakulta je jedinou českou vysokou školou, která nesplňuje požadovanou úroveň a je především jakousi továrnou, produkující vysokoškolské tituly v rekordně rychlém čase. Proto by si akreditační komise profesorky Dvořákové místo házení klacků pod nohy naopak zasloužila podporu ministra školství i většiny ostatních politiků (od těch, co sami získali vysokoškolský titul rychle a bez námahy, se to samozřejmě očekávat nedá).