Počáteční nadšení ze sametové revoluce se pozitivně promítlo i ve školách. Místo povinné ruštiny se začaly již od základních škol vyučovat angličtina, němčina a později i některé další cizí jazyky, studenti vysokých i středních škol dostali možnost vycestovat na zahraniční studijní pobyty. Do školství se mohli vrátit učitelé, kteří z něj předtím museli odejít z ideologických důvodů, pedagogové na všech stupních škol dostali více volnosti a pro hodnocení jejich práce přestal být rozhodující kádrový profil. Školství tak dostalo možnost změnit se k lepšímu.
Jenomže tu šanci příliš nevyužilo. Hlavní problém byl v tom, že někteří svérázní odborníci za podpory nových politiků začali prosazovat změny za každou cenu, aniž by se zamysleli nad tím, jestli ta změna spíše nepovede k horšímu. Kdo cokoliv měnil, byl prostě „in“ (bez ohledu na to, nakolik to bylo přínosné) a kdo to kritizoval, byl automaticky označován za zpátečníka. A tak se snadno stalo, že žákům stále přibývalo práv a ubývalo povinností, spousta ředitelů základních škol se začala řídit heslem Škola hrou, ovšem obvykle ne v takovém duchu, v jakém si ho představoval jeho autor Jan Ámos Komenský. Zákonitým důsledkem tohoto trendu pak je, že přestože byla v 90. letech znovu povinně zavedena 9. třída na základní škole, žáci, kteří dnes přicházejí na střední školu, toho obvykle umí mnohem měně než ti, kteří dříve vycházeli z osmých tříd. A samozřejmě i to, že se čeští žáci při mezinárodních testováních stále propadají níž a níž.
Dalším problémem bylo, že vzniklo velké množství nových škol. To by samo o sobě nebylo špatně, pokud by tedy někdo pečlivě zkoumal jejich kvalitu. To se však spoustu let nedělo a teprve po skandálu na Právnické fakultě ZČU v Plzni se začala bedlivěji sledovat kvalita českých vysokých škol (kterých je dnes již 73). Ovšem v důsledku toho, že téměř každá vysoká škola má své významné lobbisty, není to proces jednoduchý a šéfce akreditační komise profesorce Dvořákové jsou velmi často házeny klacky pod nohy.
Na středních školách byla po téměř 14 letech příprav a obrovském množství vynaložených finančních prostředků konečně spuštěna státní maturita, která sice nebyla připravena bez chyb, ale srovnání úrovně výuky na středních školách obdobného typu určitě umožnila. Ovšem velké množství lidí proti státní maturitu stále brojí, neboť jim z různých důvodů nevyhovuje. Pro studenty (s výjimkou gymnazistů, pro které by asi měla být povinná vyšší verze) znamená náročnější přípravu, školy, pro které dosud nebyla důležitá kvalita výuka, ale především počet zapsaných studentů, se logicky bojí srovnání s jinými. A v neposlední řadě soukromým společnostem, jejichž podnikatelské aktivity jsou zaměřeny na tvorbu testů pro školství, představuje reálné ohrožení jejich byznysu. A tak je budoucnost státních maturit i chystaného plošného testování na základních školách stále nejistá.
A v neposlední řadě, zákonitým důsledkem liberalizace je i to, že ze spousty škol vycházejí absolventi, jejichž šance uplatnit se ve svém oboru na trhu práce je velmi malá. Snad nejvíce je to vidět u vysokých škol, kdy obrovský zájem je především o humanitní a sociální obory. Velké množství studentů touží být politology, psychology či kunsthistoriky bez ohledu na to, že najít zaměstnání v takových oborech je hodně složité. Naproti tomu o technické obory, po kterých je v současné době na trhu práce největší poptávka, je stále zájem hodně malý. Samozřejmě, že návrat k nějakému centrálnímu plánování by asi nebyl to pravé ořechové, ovšem aspoň větší podpora technických škol ze strany ministerstva školství, krajských školských úřadů nebo i velkých firem by nebyla vůbec od věci. Jinak se totiž může brzy stát, že budeme mít stále více lidí s maturitou či vysokoškolským diplomem, ovšem bez možnosti reálného uplatnění v praxi.
Když to krátce shrnu: jsem velmi rozpačitý, jak odpovědět na otázku, zda se české školství za posledních 22 let změnilo k lepšímu či k horšímu. A co vy?